16

sovinecNa letošní rok připadá výročí 50. let od úmrtí významné osobnosti Evžena Habsburského, velmistra Řádu německých rytířů. K tomuto výročí jsou u nás, ale i v zahraničí konány různé vzpomínkové slavnosti

V sobotu 10 září 2005 proběhla v kostele Německého řádu na Sovinci, zasvěceného učiteli Církve sv. Augustinovi, na naše poměry netradiční slavnost, která ovšem vzhledem k minulosti této lokality byla naopak v hlubokém souladu s nejlepšími tradicemi tohoto kraje.

Německý řád si v letošním roce připomíná 50 let od úmrtím významné osobnosti velmistra Německého řádu arcivévody Evžena Habsburského. Arcivévoda Evžen byl posledním šlechticem ve službě velmistra a profesním rytířem dnes již neexistující rytířské třídy Německého řádu, který se stal, vzhledem k okolnostem nelehké doby po I. světové válce, Řádem kanovnickým. Členové Řádu a současný velmistr Abt. Dr. Bruno Platter z kněžské třídy, která v současnosti Řádu vládne, však nezapomínají na své předchůdce, zvlášť jde-li o osobnosti takových kvalit jakou byl arcivévoda Evžen. Slavnost na Sovinci plynule navazovala na slavnost, která proběhla v květnu na hradě Bouzov. Tehdy byl v kostele sv. Gottharda na Bouzově představen zvon z dílny manželů Ditrichových, který nese jméno arcivévody Evžena a byl ulit k uctění jeho památky pro sovinecký řádový chrám sv. Augustina. Nyní nastala vzácná chvíle jeho vysvěcení a zavěšení. Po několika měsících tedy do našeho kraje opět zavítal z Vídně současný velmistr Německého řádu Abt. Dr. Bruno Platter, aby během mše sv. provedl obřad vysvěcení.

Již potíže se zaparkováním naznačovaly, že půjde o událost významnou a nepřehlíženou, jak členy Německého řádu a jeho sympatizanty, tak běžnými občany, kteří netrpí předsudky. Přijíždějící mohli již zdálky spatřit rameno jeřábu, který měl po mši sv. vynést zvon Evžen do chrámové věže. Loď kostela byla po dlouhém čase opět naplněna lidmi a tato skutečnost dala na chvíli zapomenout na duchovní pustinu této krajiny, která byla ještě před II. světovou válkou živoucím organismem. Tentokrát ani podivný nápis na zdejším pomníku, který děkuje komusi za vyčištění kraje od původních obyvatel, nerušil slavnostní atmosféru chvíle. Byl pouze temným zvolání minulosti, stálým mementem a projevem mentality prostoupené rasovou teorií, ať již byla ve XX. století uplatněna vůči komukoliv. Chrám svítil svou bělostí na pozadí těžkých kamenný hradebních zdí ve slunci pozdního léta. Jako by vystupoval z moře mnoha křivd a bolestí minulosti i současnosti, jako světlý ostrov, jako Golgota, která duchovní bídu člověka vstřebává a proměňuje v novou naději. Slavnost začala a chrámový prostor se naplnil zpěvem Kyrie, Gloria, Creda a dalších duchovních skladeb v jazyce Církve. Zněly hlasy mladé a jasné, hlasy studentů řádové církevní varhaní školy v Opavě, jejímž spirituálem je familiář Německého řádu P. Oldřich Máša. Byla to nová píseň, nových generací, které již netíží zatrpklost předešlých desetiletí a které již nesráží do kalu duchovní bídy pečlivě střežená nenávist. Latinské verše písní a modliteb stoupaly lodí chrámové archy společně s vůní kadidla jako příslib nových časů, časů pravdy o minulosti a odpuštění lidem dobrého a pokorného srdce. Presbytář byl prosvětlen bílými plášti s černými kříži a v chrámové lodi se tyčily řádové korouhve. Pak zcela nečekaně velmistr oznámil, že právě nyní bude do Německého řádu přijat kněz P. Metoděj Hofmann, který slouží ve Velké Bystřici. Řádové sliby složil v březnu a nyní byl oficiálně přijat a velmistr přes jeho ramena přehodil plášť s insigniemi Řádu. Následoval obřad svěcení zvonu v jehož závěru velmistr třikrát udeřil do zvonu, umístěného před oltářem. Zvon rozezněl chrámovou loď, ale byla to jen předchuť skutečných úderů, které od této chvíle poletí touto krajinou. Mše svatá pokračovala a oltář se opět stal místem Golgoty, archou záchrany a schránou nové smlouvy mezi Bohem a člověkem. Černý kříž v bílém poli zcela přirozeně zapadl do logiky zpřítomnění Kristovy oběti na oltáři. Černý kříž, jako znamení bolesti a koncentrovaných temnot tohoto světa, který dobrovolně a z lásky k člověku přijal na svá bedra Kristus, Bůh a člověk. Temný kříž jako výmluvné znamení Krista trpícího, který nese a snímá hříchy světa a temnota je v Něm a skrze Něj proměněna v bílé světlo, vzkříšení, naděje a věčnosti. Kdo můžeš pochopit, pochop. Pro každého přítomného katolíka byl toto vrchol slavnosti. Požehnání a rozeslání ukončilo mystérium víry a technici vyvezli zvon před kostel. Velmistr v doprovodu svých řádových bratří a hostujících kněží vyšel v průvodu a pak všichni věřící. Před chrámem byl zvon zavěšen do ocelových lan a jeřáb jej začal pomalu zvedat k věži. Zvon pomalu stoupal k azurovému nebi na němž klidně plula bílá oblaka a nebýt ocelového lana, zdálo by se z perspektivy všech přihlížejících, že je tažen vzhůru nějakou mystickou silou. Vlastně to nebylo jen pouhé zdání. Přeci za vším tímto děním je hluboká víra, práce, projev vděčnosti a vyjádření naděje. Lidé zde tak mohou pozvedat tvář k nebi, hledíc na nový zvon, a uvědomit si, že toto vše je projevem síly samotného Boha. Do této významné chvíle zazněl sborový chorál - Ave Maria gratiae plena… Tento okamžik byl prodchnut nadějí, že údery zvonu arcivévody Evžena budou hlasem volajícího na poušti a že až se jeho tklivé volání ponese nad lesy a poli této země, pohne ztracené duše k odpovědi. Zvon zmizel v okně věže, zpěv dozněl a lidé se rozcházeli. Mnozí zamířili do věže shlédnou řádovou výstavu, která uvádí na pravou míru různá mylná i škodolibá tvrzení o zdejší historii a Německém řádu. Někteří pomalu opouštěli Sovinec, který pomalu usínal ve večerním slunci.

Pro pozvané hosty následně proběhlo společenské setkání s velmistrem v zahradě p. R. Ráce, balleimeistra Německého řádu.

Zpracoval nečlen Řádu a host slavnosti David Hibsch