01

16.9.2020

   Na svátek sv. Ludmily, patronky církevních škol, se v Opavě na Církevní konzervatoři Německého řádu konala výjimečná slavnost. Konzervatoř oslavila 20-té výročí svého založení a přivítala ve svých prostorách nový výjimečný hudební nástroj.
   Celá slavnost započala v 9 hod. děkovnou mší svatou za uplynulých dvacet let fungování konzervatoře. Bohoslužbu celebroval generální opat Německého řádu, velmistr P. Frank Bayard OT. Slavnostní ráz celé mše umocnil umělecký doprovod studentského pěveckého sboru a gregoriánské scholy konzervatoře. V závěru mše svaté udělil pan velmistr přítomnému emeritnímu řediteli Církevního gymnázia Německého řádu v Olomouci a Církevní konzervatoře Německého řádu v Opavě Mgr. Ivanu Lugerovi čestný záslužný kříž Německého řádu za jeho dlouholetou obětavou práci na poli vzdělání.
   Po slavnostní mši se přítomní hosté a studenti odebrali do auly školy, kde se odehrál druhý vrcholný bod dne. V aule čekalo na požehnání koncertní křídlo Mistrál, které je „vlajkovou lodí“ firmy PETROF. Tento unikátní hudební nástroj, jediný svého druhu v Opavě a širokém okolí, získala škola díky štědrému daru firmy MTX GROUP a.s. Po té co jej pan velmistr slavnostně požehnal, se koncertní křídlo rozezvučelo pod rukama pedagogů konzervatoře MgA. Terezy Zatloukalové, Mgr. Kamily Chmelové a MgA. Alexandra Starého, kteří zde provedli hudební skladby P. Ebena, F. Chopina a J. Brahmse. Koncert uzavřel komorní orchestr konzervatoře pod vedením MgA. Kremeny Pešakové.
   V rámci oslav mohli návštěvníci shlédnout i trvale instalovanou výstavu k 830. letům historie řádu Německých rytířů na kůru školní kaple sv. Kříže. Celý slavnostní den ukončilo společné pohoštění v prostorách školy i školního dvora, při kterém příjemně podmalovali atmosféru svým jazzovým vystoupením studenti 3. ročníku se svou kapelou. Celá akce se nesla ve velmi příjemném a přátelském duchu a z nového koncertního nástroje mají všichni upřímnou radost.

Emeritní ředitel Mgr. Ivan Luger přebírá záslužný kříž od pana velmistra Franka Bayarda OT

 

Kázání J.Exc. velmistra:

Bratři a sestry,

dnes si připomínáme svátek sv. Ludmily, kněžny, jejíž výročí úmrtí budeme příští rok zvláště slavit, bude tomu přesně 1100 let. Svatá Ludmila je patronkou vychovatelek a vychovatelů. Co však může dnes pro nás znamenat žena, která žila před tisíci-sto-lety, a navíc ještě v hodně privilegované pozici. Co může dnes znamenat pro konzervatoř Německého řádu, pro její vyučující, studentky a studenty?

Ludmila patřila k první generaci křesťanů. Tehdy to bylo především náboženství vyšších společenských vrstev, které ještě neproniklo k jednoduchému obyvatelstvu, které bylo v té době stále silně pod vlivem přírodních, pohanských náboženství. Tato vysoce postavená žena je jedna z těch, která se nechává nadchnout a hoří v ní plamen víry. Ludmila se cítí uchvácená Duchem Svatým a chce prostřednictvím svého nového života a své víry přinést lidem radost, radostnou novinu. Chce Boží dílo Spásy, záchrany, které objevila pro sebe, a jí konkrétně se dotýká, zpřístupnit i ostatním. I proto vložila tuto svou víru hluboko do srdce svého vnuka Václava....

Vždyť každý počátek své kouzlo v sobě chová“ napsal Herman Hesse ve své básni.
A právě toto je cítit, nebo vidět u těchto prvních generací křesťanek a křesťanů v krajích Evropy ... kouzlo uchvácení, dojetí, kouzlo probuzeného snažení se, hluboká touha žít víru autenticky ...
Toto kouzlo počátku bylo citelné, zakusitelné před dvaceti lety i zde, v tomto mateřském domě, mateřinci sester Německého řádu, když bylo založeno něco nového, varhanická škola, něco, co tu předtím nebylo ... navíc Řádem, který sice století v tomto regionu blahodárně působil, ale byl pronásledován během i po Druhé světové válce.
Právě sestry velmi trpěli, protože byli „rytířské sestry“ ... a přece řád toto všechno ustál a sestry se mohly po desetiletích strávených v internačních klášterech opět nastěhovat do mateřského domu zde v Opavě.
Ženy, které mnoho vytrpěly a vydržely, ale nezatrpkly a nesklouzly k nenávisti, nýbrž zůstali naplněné láskou k lidem, s cílem šířit mezi nimi řádové charizma, naplňovat řádové heslo „pomáhat a léčit“ a svým konáním být živým znamením křesťanského působení v sekularizované společnosti.
Sestrám šlo o řád, ne o sebe. Šlo jim o to, aby řád opět navázal na své působení a činnost z doby před hrůzami války, před vyhnáním tak mnoha lidí, aby mohly tak jako dřívě opět pěčovat o choré, nemocné a chudé a zpřístupnit lidem dar vzdělání, a dát jim tak nástroj a prostředek pro aktivní spoluutváření společnosti ... tak jak to dělal řád již od středověku ... tak jak to svého času dělala i sv. Ludmila...

Po 20 letech se smíme i my plni opravdové hrdosti ohlédnout zpět na to, čeho jsme dosáhli a co jsme vybudovali. Smíme stavět na tom, čeho dosáhly sestry, můj předchůdce v úřadě, bývalý velmistr Bruno Platter, tehdejší generální asistentka, sr. Hermína Ziegler a mnoho dalších spolupracovnic a spolupracovníků, především ale i pan baleimeister Robert Rác.
Můžeme při vší skromnosti mluvit o příběhu úspěchu.
Smíme se plní dojaté hrdosti dívat na desítky až stovky absolventek a absolventů, které tento společný hudební dům formoval a vyprofiloval. Díky všem spolu-bratřím, kteří na naší řádové konzervatoři působili jako otcové spirituálové, i tomu, kdo zde nadále vždy s radostí působí. Díky všem pedagogům naší konzervatoře. Absolventi díky vám právě zde získali potřebné znalosti a schopnosti ovládat na vysoké úrovni nástroje hudební i pedagogické, aby měli odvahu vykročit nebojácně do života a popasovat se s ním.
Muži a ženy, svou lásku k církevní hudbě neprojevují jenom zde, nýbrž s křesťanským duchem a spiritualitou Německého řádu jdou s důvěrou ven, aby mohli aktivně vytvářet svět, do kterého byli postaveni. Řádové heslo „Pomáhat a léčit“ můžeme opakovaně zažít tady a teď.
Za to jsem já osobně, za to je Německý řád velmi vděčný.
Srdečně vděčný je všem jmenovaným a mnohým nejmenovaným sestrám a bratřím, spolupracovnicím a spolupracovníkům, dobrodincům a přátelům školy.

Víra je něco, co se děje všechny smysly, žádný teoretický konstrukt, nýbrž něco existenciálního, co se nás lidí hluboce dotýká.
Uskutečnění víry, bohoslužby, jsou od dětství spojeny s určitými úkony, texty, s jistými vůněmi ... s písněmi a hudbou, které se dotýkají našeho srdce … ano, ba dokonce je povznášejí ...
co by byli vánoce bez koledy „Tichá noc“ a dalších,
jak impozantně se nám ozřejmuje naše vlastní pomíjivost při Mozartovu Requiem,
jak jasně se před našima duševníma očima otevírá krajina Smetanovy Vltavy .... Hudba, především církevní hudba, pramenící z věřícího srdce, dokáže víc než mnoho slov.
Hudba pak otevírá naše srdce a povznáší je k Bohu, dovoluje nám vytušit a zažít jeho slávu, jeho lásku. Hudba se nás dotýká tak hluboce, neuchopitelně a přece tak silně ... tak jako to dělá Bůh ... někdy jemně, někdy naléhavě, někdy tiše a někdy hlasitě, někdy v dur a někdy v mol.

Pro to, aby se člověk stal úspěšným hudebníkem, umělcem, je jistě zapotřebí talent. Tedy to, co Bůh dává svým tvorům jako před-poklad... Talenty rozpoznat, podpořit je a rozvinout, je důležitý úkol, právě na konzervatoři. Mít jenom talent nestačí, je nutná i železná disciplína.
Je třeba mnoho hodin cvičení, hraní, zkoušení, aby mohly být jednotlivé skladby, hudební kusy podány virtuózně, se zdánlivou lehkostí, (přirozeností, samozřejmostí).
A tím má toto studium něco společné i s naší vírou. Základ je položen tím, co Bůh vložil do našich srdcí, v Duchu, který nám je dán ve svátosti křtu a biřmování.
I zde je zapotřebí disciplíny, abychom se vždy drželi Boží cesty, abychom se s ní vždy znovu a nanovo sjednocovali. Proto, aby víra mohla růst, aby se ona i my mohli vyvíjet, je třeba hlouběji pronikat do Božího léčivého působení, do jeho slávy, která je vždy mnohem větší a milosrdnější, než si umíme představit. Jeho sláva může být skutečně přítomná v mém životě a na místě, kde žiji ... v hudbě a ve víře je tato sláva často propojena s delšími suchými obdobími, když se zdá, že se nám i přes naše velké úsilí nedaří kousek zahrát. V této situaci máme vyřknout modlitbu, a stejně tak, když necítíme Boží přítomnost. Nevzdávat se, ale houževnatě zkoušet dál. To je myslím, v hudbě jako i ve víre, klíč k úspěchu, anebo lépe řečeno: k osobnímu a osobnostnímu zrání.

Když dnes zde smím stát, po dvaceti letech, tak mně naplňuje hluboká vděčnost za výdrž tak mnoha lidí. Právě uplynulé týdny, ve kterých jsme bojovali s pandemií Covid-19, nám ukázaly, jak rychle se může všechno změnit a doufám, že nás naučily být k sobě pozornější, a pomohly pochopit, jak je důležité držet spolu. Takové dílo není dílo jednotlivce, ale společenství. Tak jako církev není „šou“ jednotlivce, ale společenství poutníků, které spojuje úsilí jít cestou života a touha po Božím milosrdenství.

Když se ohlédneme zpět na dvacet let naší konzervatoře, tak to není jen příběh úspěchu. Byly zde i pády, zklamání, zranění ... ale i to vše patří k Bohoslužbě, to všechno smíme přednést Bohu v naději a v důvěre, že On doplní, co jsme my nezvládli. Jeho láska a dobrotivost vyléčí i naše rány.
Dny jako tento, jsou i příležitostí, abychom vše, co jsme nechali u Boha, nechali i za námi.
Víra není něco zpátečnického, ale orientuje se, zaměřuje se na budoucnost a v konečném důsledku na věčnost ...
Dívejme se vpřed, postavme se výzvám dneška a zítřka s odvahou a s vědomím, že nás milující Bůh drží za ruku.

To je to, co přeji dnes i naší konzervatoři a k čemu vyprošuji Boží požehnání. Amen.

Text: Lubomír Macek FamOT

Foto: David Šván & Lubomír Macek FamOT